|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Na zastávce tramvaje došlo k mému seznámení s dívkou. Protože zaspala, jela do zaměstnání později. Byla celá malátná, prozradila, že chodí na přesčasy, v práci je celkem spokojená.
- To víte, na tu bídu kolem je to jakžtakž dobré.
- Prozradíte mi, kde pracujete?
- Jste nějaký moc zvědavý, jestli to poznáte podle různých nápověd, dostanete dárek.
Hovor plynul normálním tempem, v obvyklých frázích. Při otázce na její oblíbené jídlo však trochu znervózněla.
Poté jsem stočil řeč na filmy, hudbu, literaturu, sám jsem přidal pár poznámek o oblíbených spisovatelích, dostali jsme se k Haškovi, postavě Švejka, prozradila mi, že si ráda pouští oba díly,..., oči,..., najednou mě napadlo, že se ani jednou viditelně neusmála, zato se smály její oči, ze kterých se kutálely korálky smíchu, a střídaly se s občasnými záblesky smutku. Když jsem jí vyprávěl své čtenářské zážitky, visela mně na rtech, lapala každé slovo, koutky úst jí cukaly, ale rty byly pořád spojené lepidlem nervozity.
A pak se to stalo. Při jednom vyprávění se protrhla hráz rtů, dívka se zvonivě rozesmála, a vzápětí jsme ztuhli oba.
Její zuby byly perlami, ale perlami černými, právě vytaženými z hloubek dolů, ještě neoddělených od tisíciletých nánosů, dívka se červenala, klopila oči, ukázala na ústa a poté pravila: poznal jste podle tohoto znaku, kde pracuji?
Přemýšlel jsem, před očima mi tančily profese, nabídky úřadů práce, pátral jsem v rozhovorech s kamarády, neznámými lidmi, hovorech v restauracích, barech, hospodách, znovu jsem si přehrál její úsměv,..., a najednou jsem vyhrkl: sladkosti, máte ráda sladkosti, připravujete je, že?
- Ano, miluji je v nejrůznějších podobách. Právě jedu na směnu do podniku, kde se podílím na jejich výrobě. Něco jsem vám slíbila...
A já jsem najednou držel v ruce čokoládu, poděkoval jsem jí, popřál klidnou směnu a před rozloučením jsme si vyměnili telefonní čísla.
|
|
|
